close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Postraši z Tinderu, část II.

13. ledna 2019 v 10:15
Myslím, že ohledně Tinderu by se mohla udělat nějaká odborná studie. Já nevím, ale buď se lidi v online světě neumí prezentovat (no, evidentně jim to asi ani nejde v tom reálným, jinak by nehledali někoho přes net, že jo) nebo prostě nejsou normální.
Jak jsem psala v příspěvku Postraši z Tinderu, část první, kluci se na týhle seznamce dají rozdělit na dvě z skupiny.
Cizince a Čechy. O cizincích jsem už psala minule, tak teď k Čechům.

1) fotka:
Fotka, respektive hlavní fotka, je to, co rozhoduje, jestli toho člověka rovnou zamítnete, rovnou potvrdíte nebo mu dáte ještě šanci, mrknete na další fotky, a pak vynesete verdikt.
Tahle fotka je teda docela důležitá, že? No, asi to někomu nepřijde, jinak nevím, proč někteří kluci dávají jako první (a leckdy i jedinou!) fotku, kde:

a) je pět lidí
b) se objímají se svou bývalkou
c) jim není vidět do obličeje, popř.
d) jsou vyfoceni z dálky, ideálně ještě ze zadu a nejsou vidět vůbec
e) se schválně ksichtí a vypadají tak dost odpudivě (ne každému totiž ksichty sluší...)
f) mají fotku svýho psa (jak swajpuju docela rychle, jednou jsem místo pánečkovi dala spontánně lajk dlouhorstýmu ovčákovi)
g) zakrývají svou pleš. To je úplně speciální kapitola. Prostě jak má kluk na každý fotce kapucu, klobouk, čepici nebo cokoliv, co zakrývá vlasy, tak ty vlasy prostě nemá (na to vemte jed). Přitom, proč se stydět? Znala jsem kluka, kterýmu holá hlava tak neskutečně slušela, že po něm jely všechny holky.
h) rádoby vtipnej text, kterej je umístěnej místo fotek. Tohle bylo v módě před pár lety. Už neni. A nikdy nebude. Smiřte se s tím. Nejste vidět - jste buď hnusní, úchylní nebo nebezpečně podivní - pryč s váma.
I) fotky z fitka/fotky z pláže. Nevadí mi, když někdo postuje fotky na kterejch cvičí. Ale fotky, kde si kluci v šatně fotí v zrcadle svůj six pack mě rozesmutní. Vždycky si říkám, co toho chudáka potkalo, že potřebuje, aby mu někdo chválil pekáč buchet? Třeba byl v mládí obézní, nebo ho rodiče neměli rádi. Kdo ví, pryč s ním. Specifikem jsou fotky z dovolený. Ty se dají tolerovat. Ovšem i tak poznáte, kdy se někdo ,,prostě vyfotil u moře" a kdy si o sobě myslí, že by díky své postavě byl adeptem do nové Pobřežní hlídky.
M) rádoby businessmani: fotí se v kanclu, v obleku a vždycky od profi fotografa (evidentně ukradli fotky z firemního webu), myslí si o sobě strašně moc, ale ve skutečnosti nemají kariéru, holku a ani odvahu. Jejich businessmanství často spočívá v základní manažerský pozici. Lidi, který fakt něco dokázali totiž nemaj potřebu to hned každýmu předhazovat (a většinou asi ani nejsou na Tinderu).

2) Popisky:

To je taky kapitola sama pro sebe.. Moc nevím, proč je kdo používá, ale ok. Co teda vůbec nechápu, jsou lidi, kteří napíšou třeba: mám rád auta. A k tomu přidají deset emoji aut. Pod to napíšou miluju cestování. A přidají sedm emoji vyjadřujících cestování. Většinou takhle ,,popíšou" několik řádků. Člověk by je skoro měl chuť poslat zpátky do školky, tam by se tihle lidi vyřádili!
Pak taky nechápu lidi, kteří v popisku poučujou jiný lidi a kteří nabubřele píšou, co chtějí a co ne. Tyhle týpky posílám rovnou do koše.

3) zprávy

Když už někomu dáte jo a ten někdo vám taky dá jo, většinou se neozve. Není to ale železným pravidlem. Někdy napíšou, a pak si říkáte, kéž by to nikdy neudělali.

,,Máš krásný baťůžeček. Ten určitě nosíš úplně všude."

Nebo:

,,Copak pracovníkuješ? ;-)"

Nebo:

,,Tož užívám si mezipracovního volna a jenom sem tam vyučuju selský rozum." = Jsem na pracáku a vystudoval jsem vysokou školu života.

To už by mě snad potěšilo víc, kdyby mi někdo prostě jenom (bez hrubek, debilních zdrobnělin a rádoby vtipnejch fórů) napsal, jestli si s ním nechci někde vrznout.
 

Ahoj zítra

12. ledna 2019 v 22:37
Měla jsem v plánu celý víkend psát - svou knížku, tenhle blog a další věci.
Místo toho ležím, piju čaj a bolí mě hlava.
Holt se to tak někdy blbě sejde.
Naštěstí tu ale ještě máme zítřek, tak mi zůstaňte věrní i přes to, že tu nefunguje design. Řeší to prý samo vedení blog.cz (už téměř týden...), tak snad tomu přijdou na kloub.
Zatím pusu!

Postraši z Tinderu, část I.

10. ledna 2019 v 20:48
Rozhodnutí stát se spisovatelem je jako rozhodnutí jít o žebrácké holi.
Vážně. Nejdřív musíte něco napsat. Pak musíte mít tu obrovskou kliku a najít někoho relevantního, kdo si to přečte. A pak? Pak váš osud leží v rukách tohohle relevantního člověka, protože když vám řekne ne, musíte hledat dál. Jenže těchhle relevantních lidí samozřejmě není zrovna hodně. A všimli jste si, že tu nikde nemluvím o tom, že by Vám někdo dal peníze, že jo? No, protože vám je nikdo nedá.
Takže chodíte do práce (protože prostě musíte něco jíst) a doufáte, že vás múza bude líbat po večerech. Ne, že by se jí takhle na povel zrovna chtělo. Víc než vášnivej vztah to teda někdy je spíš znásilňování, což je ale samozřejmě dost kontraproduktivní.
Jo a zmínila jsem, že taky potřebuju mít soukromej život, protože jsem sama a nevyhovuje mi to? To už se ale fakt moc poskládat nedá, takže jsem se zaregistrovala na Tinder a o tom bych vám dneska chtěla psát.
Tinder se dá rozdělit na holky a kluky. Jelikož já jsem holka, překvapivě jsem si zadala, že chci mít ve výběru kluky. Jak teda vypadaj profily holek, o tom nemám šajna.
Ale zpátky ke klukům. Ty se dají dále rozdělit na Čechy a cizince. V tomhe příspěvku se budu věnovat cizincům.

Cizinci:
Je jich fakt spousta a často mají fakt fešácký fotky. Pokud (stejně jako dříve já) třídíte lidi jen podle líbí / nelíbí, dřív nebo později vám nějakej cizinec napíše. Mně takhle napsal v ČR usazený Španěl Pablo, který (stejně jako já) považoval za lepší se vidět než si psát. Co vám mám povídat, fotka nelhala, vážně to byl fešák. Problém nastal, když promluvil. Víte, že Španělové tak nějak přirozeně šišlají? No, mě by taky nenapadlo, že by španělština byla šislavá, ale ono to člověku dojde až když slyší Španěla mluvit anglicky. A víte, co je další problém? Ví to o mně jen nejbližší přátelé, ale já jsem nedoslýchavá. Dost blbý sedět v baru, se šišlavým Španělem, který na vás mluví anglicky a vy mu střídavě nerozumíte nebo ho neslyšíte. Občas jsem rozuměla, párkrát jsem se zeptala, co říkal, častěji jsem pochytila třeba jen jedno slovo a reagovala na něj, opakovaně jsem se místo odpovědí jenom usmívala a někdy jsem prostě odpovídala jenom ano nebo ne. Presto se rande vyvíjelo slibně, protože jsem (a tím jsem si 100% jistá) dostala pozvání na drink v jiném baru. To bylo v 7 večer. Nebudu vás napínat, v půl osmý jsem byla doma.
Vyšli jsme z baru a Pablo se mě na něco zeptal. Znělo to jako šišli šišli šišlišišli. Kdybych se ho před třiceti vteřinama neptala na to, co říkal, určitě bych měla odvahu se ho (jako už asi po dvacáté) zeptat, co říkal. Takhle jsem si ale řekla, že zkusím odpovědět ano. Pablo se smál a já si oddychla. Smích je dobrá reakce, ne? A najednou přišla druhá otázka. A zněla mi úplně stejně jako ta první. Šišli šišli šišlišišli? Tak jsem tentokrát pro změnu řekla ne. Vyšlo to poprvý, třeba budu mít kliku i podruhé. Ne? Zarazil se Pablo (to jsem rozuměla!). Ne. Odpověděla jsem tajuplně. ,,Tak to je úplně zbytečný, abychom někam šli!" Řekl mi. Zaražená a překvapená zároveň jsem se zeptala proč. Měli jsme přece jít na drink.
,,No," řekl ,,zeptal jsem se tě na ......" zopakoval svou otázku, ale já zase slyšela jenom šišli šišli šišlišišli ,,a ty jsi řekla ano." Teď jsem těžko mohla měnit svůj postoj. V situaci, kdy už tak nějak víte, že to jde do prdele, to je stejně zbytečný. ,,Pak jsem se tě zeptal" Pablo se nadechoval, aby znovu zopakoval svou druhou otázku a já (přísahám!) napínala uši jako rys, abych slyšela zase jen:,, šišli šišli šišlišišli?" Opět jsem si stála za svou odpovědí, i když vůbec nevím, na co jsem vlastně reagovala. ,,Víš, já kamarádku nehledám." Řekl, podal mi ruku, mrkl na mě a zmizel do tmy.
Víc zkušeností s cizincema nemám. Od teď už koukám nejen na vzhled, ale i na to, aby jméno znělo česky.
 


Volání

8. ledna 2019 v 20:40
Vždycky jsem na svůj život pohlížela jako na příběh s jasně danou kostrou, která se mi odkrývala tím víc, čím starší jsem byla.
Jako kdybych četla knihu svého života - do budoucnosti nevidím a minulost lidem vyprávím.
Myslím, že jsem poctivý čtenář i vypravěč. Jen mi dlouho nedošlo, že můžu být i autor.
Do nedávna jsem si myslela, že pro každého existuje jedna správná cesta, jeho poslání a cíl. Úkolem člověka by mělo být tuhle pravou cestu najít.
Teď už si to nemyslím. Co když pro člověka existuje víc cest, víc dobrých i špatných? Co když si z těch dobrých máme vybrat a manifestovat to, kým chceme být?
Na jednu stranu se to zdá byt snadné, že? Když to takhle napíšu... No jo, ale v praxi to je jinak. Kolika z vám se podařilo splnit si svůj dětský sen ohledně vysněné práce? Kolik z Vás raději poslechlo rozum a šlo pracovat do bezpečí kanceláře, státní správy nebo jiného úřadu?
Pokud jste se v tom teď našli, nemusíte se cítit blbě. Na vaší volbě není nic špatného - vybrali jste si jen jinou z těch dobrých cest. Průšvih nastane ve chvíli, kdy zjistíte, že tahle vaše pěšina není tím, o čem sníte. Můj dětský sen se ve mně znova probudil. Možná proto, že jdu po jiné cestě a i když jsem na ní už dost daleko, pořád mám pocit, že to není ono.
Chtěla bych být spisovatelkou. Povede se mi to?

Pomocná ruka

6. ledna 2019 v 17:18
Říkají, že když člověk potřebuje pomoc, má si o ní říct.
Když ho obklopuje zoufalství a strach, když se mu z toho všeho dělá zle, má přijít a požádat o pomoc.
Tak jsem to udělala a všichni mě ujistili, že to bude lepší. Dostala jsem naději a už jen ta mi pomohla k tomu, že jsem se cítila mnohem, mnohem líp.
Jenže to bylo jenom dočasné. O necelý měsíc později mi řekli, že chápou mojí frustraci, nespokojenost a že vědí, že problém není ve mně (i když nezapomněli zmínit, že komunikace je vždycky minimálně o dvou lidech), ale že mi nepomůžou, protože pak by si zase on mohl stěžovat na ně.
Nakonec teda zjistíte, že i když vám společnost říká, že když požádáte o pomoc, někdo vždycky pomůže, že je to lež.
Audrey Hepburn prý kdysi řekla, že pomocnou ruku vždycky najdete jenom na konci své paže. A je to pravda.
Tak se snažíte v tom marastu naučit žít, stejně jako se o to teď snažím já. V neděli večer se přemlouváte, že v pondělí by se přeci nemuselo nic stát. V úterý se s ním třeba ani nepotkáte... Středa, ta je blbá, protože je neobyčejně dlouhá, ale láme týden. Ve čtvrtek byste s ním vůbec nemusela přijít do kontaktu. Pátek je krátkej, a pak tu jsou dva dny volna.
Víkend, během kterýho se snažíte načerpat aspoň tolik sil, abyste v pondělí zase mohli otevřít dveře do nového týdne.
A to na tom všem nejhorší? Dělám si to sama. Kdybych nad tím dokázala mávnout rukou, kdybych to všechno tolik neprožívala, kdybych nebyla tak citlivá, empatická, snaživá a poctivá... Tak bych nad ním vyhrála.
Učím se to. Neposírat se z něj. Nechci už po ránu zvracet čaj na zahradě ze strachu co zase přijde. Co zase pokazím.
A začínám si říkat, že si možná ani nikoho jinýho nezasloužím. Nebo spíš, že by třeba někdo jiný byl ještě horší.

Chybíš mi. Tak strašně mi chybíš...

5. ledna 2019 v 20:54
Chtěla bych Ti něco říct: strašně mi chybíš.
Chybí mi, že se k tobě nemůžu v noci přitulit. Chybí mi, že mě nehladíš po vlasech. Bože, jak já dřív nesnášela, když mě někdo hladil po vlasech. U tebe jedinýho jsem to snesla, protože jsi to měl rád. A teď mi to najednou chybí. Mně!
Chybí mi, že se mě nedotýkáš. Že už mě nelíbáš ze zadu na šíji a na krk. Že mě nepřirazíš k nábytku, nevyhrneš sukni, nestáhneš punčocháče a zatímco se bláznivě líbáme do mě nepronikneš.
Chybí mi tvoje společnost. Nemám se komu svěřit, když už si teď nepovídáme. Co si nalhávám. Stejně jsem většinou mluvila jenom já. Ty jsi poslouchal, reagoval, ale svoje soukromý jsi přede mnou držel stranou. Možná to bylo správný. Možná jsi udělal dobře, že jsi mi nic neříkal. Ale to byl ten důvod, proč jsem se rozhodla, že tě musím nechat jít. Stal jsi se cizincem a přesto mi teď bolestně chybíš. Doma bylo takový ticho, až jsem myslela, že se z toho zblázním. Tak jsem si přivezla z útulku psa. Leží na tvý straně postele a pořád štěká. Němá tvář křičí ta slova, která v sobě já musím dusit.
Nemůžu ti to říct, protože by se stejně nic nezměnilo. Na mým místě už je jiná. Hladíš ji po vlasech a vyhrnuješ jí sukni? Možná, že jí jsi se dokázal otevřít.
Pes mi leží v klíně, tam kde jsi dřív míval svou hlavu ty. Zajímalo by mě, jestli existuje muž, který tě někdy nahradí?
Někdo, komu se budu moct svěřovat, vášnivě se s ním milovat a kdo mě bude chtít se vším, co si s sebou nesu?
Chybíš mi. Tak strašně a zoufale mi chybíš...

Kam dál